První dny ve školce

První dny ve školce bývají plné očekávání, nových objevů i drobných nejistot – pro děti i jejich rodiče. Připravili jsme pro vás několik informací a tipů, které vám pomohou, aby byl pro vás začátek v naší školce co nejklidnější a nejpříjemnější.

Ahoj, já jsem Maruška a chodím do školky Majerky.

Jestli k nám budeš taky chodit, ráda ti povím, jak vypadá můj den. Když jsem šla do školky poprvé, taky jsem nevěděla, co mě čeká. Teď už to tady znám a ukážu ti, jak to u nás chodí.

💡Tip pro rodiče: Povídejte si s dítětem o tom, co se ve školce děje, co ho čeká a na co se může těšit. Je dobré mluvit i o tom, že některé chvíle mohou být ze začátku těžší. Vyhněte se větám, které v dítěti budí strach, například: „Tam tě naučí poslouchat.“ nebo „Tam se s tebou nikdo dohadovat nebude.“

Ráno

Ráno přijdu do školky s maminkou nebo tatínkem. Nejdřív jdeme do šatny. Tam najdu svoji značku - obrázek. U ní mám svoje místo, kam si pověsím bundu a převléknu se z venkovního oblečení. Potom si obuju papučky.

Když jsem převlečená, pozdravím paní učitelku a děti ve třídě.

Než se rozloučím s rodiči, připnu kolíček se svou značkou na cedulku s obědem nebo lehátkem. Tím ukážu, jestli půjdu domů po obědě, nebo až po spaní. To jsme si domluvili doma s rodiči.

Pak přijde chvíle, kdy se rozloučím s maminkou nebo tatínkem. Někdy jim zamávám a běžím si hned hrát. Jindy se mi nechce pustit jejich ruku a trochu se mi stýská. To se někdy stává skoro každému dítěti. Maminka mi vždycky říká, že mě má moc ráda. Teď jde do práce a já jdu do školky. Odpoledne si pro mě zase přijde. Každý máme svoje důležité povinnosti. Paní učitelka mi vždycky pomůže, když je mi smutno. Může mě pochovat, obejmout nebo si se mnou povídat. Za chvilku většinou objevím nějakou hračku nebo kamaráda a je mi zase dobře.

Jednou mi maminka nakreslila na ruku malé srdíčko a stejné měla i ona. Když se mi zastesklo, podívala jsem se na něj a věděla jsem, že na sebe myslíme, i když jsme každá někde jinde.

💡Tip pro rodiče: Dětem pomáhá klidné a krátké rozloučení. Potřebují vědět, že odcházíte, ale také že se pro ně zase vrátíte v domluvený čas. Pomáhá také, když dítě ví, že do školky nechodí proto, že byste s ním nechtěli být doma, ale proto, že stejně jako vy chodíte do práce nebo plnit své povinnosti, ono chodí do školky za kamarády, hrami a novými zážitky. Buďte přívětiví a zároveň rozhodní. Některým dětem pomáhá drobnost z domova – oblíbený plyšáček, kapesníček nebo třeba namalované srdíčko na ruce. Dodává jim pocit blízkosti, když se jim zasteskne.

Ve třídě

Potom se rozhlédnu po třídě a vyberu si hračku, která se mi líbí. Někdy stavím z kostek, někdy kreslím, někdy si hraju v kuchyňce nebo si prohlížím knížky. Když si s hračkou dohraju, uklidím ji na její místo. Díky tomu si s ní pak může hrát někdo další a na koberci je místo i pro ostatní hračky.

Ve třídě máme jedno důležité pravidlo. Chodíme pomalými nožkami. Když běháme venku, můžeme utíkat, jak chceme. Ale ve třídě chodíme pomalu, aby se nikdo nebouchl, nespadl nebo se s nikým nesrazil.

Někdy si hraju sama a někdy s ostatními dětmi. Půjčujeme si hračky, střídáme se a snažíme se domluvit. Občas chceme oba stejnou hračku. To se někdy stane. Zkusíme najít řešení a když si nevíme rady, pomůže nám paní učitelka.

Nemusím si hned první den s nikým hrát. Můžu nejdřív pozorovat, co dělají ostatní děti a připojit se k nim, až budu připravená. Každý si na nové prostředí zvyká svým vlastním tempem.

Často před svačinou cvičíme nebo hrajeme pohybovou hru. Protáhneme si ruce, nohy, skáčeme, tančíme nebo napodobujeme zvířátka. Je to legrace a naše tělo se probudí do nového dne.

Pak už přichází čas na svačinu.

Svačina

Nejdřív si dojdu na záchod. Na záchod můžu jít vždycky, když potřebuju, stačí to paní učitelce říct. Paní učitelka mi také pomůže, pokud si s utíráním nevím rady. Vím, že si potom musím umýt ruce a utřít se do ručníku se svojí značkou.

U kuchyňského okýnka už na mě čeká svačina. Vezmu si tácek, odnesu si ho ke svému místu u stolu a přinesu si také pití.

Když dostanu žízeň, nemusím čekat až na svačinu nebo oběd. Ve třídě mám svůj hrníček, který jsem si přinesla z domova. Když mám žízeň, můžu si kdykoli nalít vodu nebo čaj a pokud mi to nejde, poprosím paní učitelku o pomoc. Na zahradě na mě čeká druhý hrníček, takže se můžu napít i venku, když mám žízeň.

Jednou se mi stalo, že jsem byla tak zabraná do povídání s kamarádkou, až jsem si převrhla hrníček a pití se rozlilo po stole. Trochu jsem se lekla, protože jsem si myslela, že bude někdo naštvaný. Ale víš co? Nikdo se nezlobil. Paní učitelka mi ukázala, kde je hadřík, pomohla mi utřít stůl a za chvíli bylo všechno zase v pořádku. Od té doby vím, že když se něco omylem rozlije nebo rozsype, není to průšvih. Stačí to říct a společně to uklidíme.

Stejně tak kdyby se mi stala jiná nehoda, třeba kdybych nestihla doběhnout na záchod. I to se někdy může stát. Stačí říct paní učitelce, co se stalo. Pomůže mi a všechno se vyřeší.

Po svačině odnesu tácek zpátky k okýnku a můžu si zase hrát. Dopoledne ve školce teprve začíná a čeká nás ještě spousta zajímavých věcí.

💡Tip pro rodiče: Povzbuzujte dítě, aby ochutnávalo nová jídla. Ve školce se učíme jíst samostatně a s chutí, ale ne pod tlakem.

Povídáme si, zpíváme a tvoříme

Po svačině si zase můžeme chvíli hrát. Když se mi povede postavit velikou věž z kostek, namalovat obrázek nebo vytvořit něco, z čeho mám radost, můžu poprosit paní učitelku, aby mě vyfotila a poslala fotku mamince a tatínkovi přes aplikaci Twigsee. Oni tak vidí, co jsem ve školce zažila, a odpoledne jim o tom můžu ještě víc vyprávět.

Během dopoledne společně objevujeme spoustu nových věcí. Někdy si všichni sedneme na koberec a povídáme si, zpíváme nebo hrajeme hry. Jindy si vybírám činnost, která mě zrovna baví, tvořím s kamarády, zkoumám, stavím nebo maluji. Občas si paní učitelka povídá jen s několika dětmi, zatímco ostatní pokračují ve své hře nebo tvoření. Ve školce se každý den učíme něco nového – někdy všichni společně a jindy každý svým vlastním způsobem.

Když někdo mluví, snažíme se mít tichou pusu a poslouchat. Potom přijde řada zase na někoho jiného. Každý může něco říct nebo ukázat. A když se mi zrovna nechce mluvit, vůbec to nevadí. Můžu nejdřív poslouchat a třeba příště už budu chtít povídat také.

Občas něco vyrábím poprvé a vůbec nevím, jak na to. Paní učitelka mi všechno ukáže a pomůže mi. Ve školce nemusím všechno umět hned. Chodím sem právě proto, abych se nové věci postupně naučila.

Když společnou práci dokončíme, uklidíme si po sobě. Každá věc má svoje místo. Někdy už vím, kam co patří, a někdy si nejsem jistá. To vůbec nevadí. Stačí se zeptat.

Pak je čas jít ven.

💡Tip pro rodiče: Děti mají radost z vlastní práce, i když není dokonalá. Zkuste se doma ptát spíš na to, co dítě při tvoření zažilo, než jak se mu výrobek povedl.

Jdeme ven

Nejdřív si dojdu na záchod a umyju si ruce. Potom jdeme do šatny. Tam si u své značky obléknu oblečení podle počasí, které je venku. Paní učitelka nám to pomůže rozhodnout.

Někdy mi jde oblékání rychle a někdy vůbec. Občas mi nejde zapnout bunda nebo si nemůžu navléknout rukavici. Chvíli to zkouším sama. Když to pořád nejde, řeknu si o pomoc. Paní učitelka mi ráda pomůže. Někdy už jsou některé děti hotové a přijdou mi pomoct také. A až budu větší, budu pomáhat zase já. Ve školce se totiž učíme nejen požádat o pomoc, ale také pomáhat ostatním.

Když jsem hotová, neodbíhám pryč, ale počkám na ostatní děti. Můžeme si povídat, než budou připravení všichni ostatní, někdy si zpíváme nebo říkáme básničky, které jsme se naučili dříve.

Někdy jdeme na školní zahradu, někdy na hřiště, jindy jen objevujeme okolí školky. Každý den je tam něco jiného. Někdy běhám s kamarády po zahradě, jindy stavím na pískovišti nebo si hážeme s balónem. Občas se zastavíme, protože jsme objevili broučka, krásnou kytičku nebo veverku ve větvích stromů.

Když jdeme na procházku, oblékneme si reflexní vesty. Díky nim nás dobře vidí auta i ostatní lidé. Venku chodíme ve dvojicích, držíme se za ruce a jdeme po pravé straně, aby kolem nás mohli chodit i další lidé. Někdy jdu s kamarádkou, jindy s kamarádem. U přechodu vždycky zastavíme. První jde paní učitelka. Když nám ukáže, že můžeme jít, přejdeme společně na druhou stranu.

Když se vrátíme do školky, zase se převlékneme. Sundám si boty a oblečení na ven, převleču se, obuju si papuče a uložím všechno na svoje místo u značky. Pak si dojdu na záchod a umyju si ruce.

Po běhání venku už jsem pořádně hladová, což je dobře, protože nás čeká oběd.

💡Tip pro rodiče: Veďte dítě k samostatnosti při hygieně, oblékání a jídle. Když některé činnosti zvládne samo, bude se ve školce cítit jistěji.

Oběd

Nejdřív si ke svému místu odnesu příbor, čistý talíř na polévku a pití. S pomocí paní učitelky si potom naliju polévky, tolik kolik chci. Když polévku dojím, odnesu talíř na správné místo a dojdu si k okýnku, kde mi paní kuchařka dá druhé jídlo.

Někdy mám velký hlad a sním skoro všechno. Jindy mi tolik nechutná nebo už mám bříško plné. To se také někdy stává. Paní učitelka ví, že každý sní něco jiného. Povzbuzuje nás, abychom ochutnali, ale nemusím se bát říct, že už opravdu nemůžu.

U stolu se snažíme sedět klidně. Když si chceme s kamarádem něco říct, mluvíme potichu, aby se ostatním dobře jedlo.

Po obědě si uklidím svoje místo, dojdu si umýt ruce a pak už záleží na tom, jestli si pro mě rodiče přijdou po obědě, nebo jestli ve školce zůstanu ještě na odpočinek.

💡Tip pro rodiče: Samostatnost při oblékání, stolování nebo úklidu se děti učí postupně. Každý malý pokrok je důvod k radosti. Když dítěti dopřejeme čas, povzbudíme ho a pochválíme jeho snahu, získává chuť zkoušet nové věci samo.

Jdu po obědě domů

Včera si pro mě maminka přišla po obědě. Počkala jsem na ni ve třídě a mezitím jsem si kreslila a prohlížela knížky. Po obědě už nevytahujeme všechny hračky, ale najdeme si nějakou klidnou činnost, abychom nerušili děti, které se chystají odpočívat.

Když přišla maminka, měla jsem jako vždycky velkou radost. Uklidila jsem si po sobě pastelky, rozloučila jsem se s kamarády i s paní učitelkou a šla jsem za mámou do šatny. Tam jsem se převlékla, obula jsem si boty, oblékla bundu a šly jsme domů. Cestou domů jsem mámě povídala o tom, co jsem ve školce zažila.

Odpočinek

Dnes ale zůstávám ve školce až do odpoledne, a tak mě čeká ještě odpočinek.

Nejdřív si dojdu na záchod, umyju si ruce a u své židličky se převléknu do pyžamka. Někdy mi pyžamko nejde obléknout tak rychle, jak bych chtěla. Chvíli to zkouším sama a když potřebuju, řeknu si o pomoc. Oblečení si naskládám na svou židličku, aby se mi potom lépe oblékalo a nemusela jsem hledat třeba spadenou ponožku.

Potom si dojdu ke svému lehátku. Poznám ho podle své značky. Přinesu si svého plyšáčka z domova. Je to můj kamarád a lépe se mi s ním usíná. Když si plyšáčka zapomenu doma, vůbec to nevadí. Ve školce na mě čekají i školkoví plyšáci, kteří se rádi pomazlí.

Všichni v klidu čekáme, až jsou děti převlečené a leží na svých lehátkách. Paní učitelka nám přečte pohádku, zahraje ukolébavku na klavír a popřeje nám dobrou noc.

Některé děti usnou skoro hned. Některé se chvilku převalují. A některé někdy vůbec neusnou. A to vůbec nevadí. Ve školce nemusí každý spát. Důležité je, aby si naše tělo odpočinulo. Když se mi nepodaří usnout, můžu si po domluvě s paní učitelkou vybrat klidnou činnost, třeba si prohlížet knížku, malovat nebo skládat. Jen dávám pozor, abych nebudila kamarády, kteří ještě spinkají.

💡Tip pro rodiče: Některé děti doma po obědě už nespí, ale ve školce potřebují chvíli klidu stejně jako ostatní. Odpočinek pomáhá dětem načerpat síly a zvládnout celé odpoledne. Přibalte dítěti oblíbeného plyšáčka nebo jinou drobnost z domova. Známý předmět může dítě uklidnit a pomoci mu cítit se bezpečně.

Odpoledne

Po odpočinku paní učitelka pomalu budí děti, které usnuly. Přeložím si peřinu na lehátku a nechám si na ní pyžamko. Teprve až v pátek si ho bereme domů na vyprání.  Převléknu se a donesu si svůj hřebínek z koupelny, aby mi paní učitelka mohla učesat nějaký bezva účes.

Pak si dojdu pro svačinu. U kuchyňského okýnka si vezmu tácek, přinesu si pití a sednu si ke svému místu. Po svačině odnesu nádobí a umyju si ruce.

Pak už si můžu zase hrát. Někdy s kamarády stavíme z kostek, jindy malujeme, hrajeme si s autíčky nebo v kuchyňce, čteme si knížky nebo si povídáme.

Odpoledne si pro děti postupně přicházejí rodiče. Když uslyším svoje jméno nebo uvidím maminku, tatínka nebo někoho, kdo mě vyzvedává, uklidím po sobě hračku, se kterou jsem si hrála, rozloučím se s kamarády i s paní učitelkou a jdu do šatny.

Převléknu se do venkovního oblečení, obuju si boty a vyrážíme domů.

💡Tip pro rodiče: Zajímejte se o to, co dítě ve školce zažilo. Místo otázky „Bylo to dobré?“ zkuste: „Co tě dnes nejvíc bavilo?“ nebo „S kým sis dnes hrál?“ Pokud dítě nechce hned vyprávět, dopřejte mu čas.

Než se rozloučíme, chtěla bych ti ještě něco říct.

Ani mně se někdy něco nepovede. Někdy se mi zasteskne, něco rozliju nebo si s něčím nevím rady. To se stává mně, kamarádům i dospělým.

A vůbec to nevadí.

Musíš ale vědět, že paní učitelka se nebude zlobit. Pomůže mi převléknout se do čistého oblečení, utře se mnou rozlité pití, ošetří bolavé kolínko, pohladí mě nebo mě obejme, když je mi smutno. Stačí jí říct, co se stalo.

Když jsem šla do školky poprvé, všechno tu pro mě bylo nové. Nevěděla jsem, kde co je ani co budeme dělat. Občas se mi stýskalo a někdy jsem potřebovala pomoct. Teď už to tu znám. Vím, kde mám svoje věci, znám paní učitelky i kamarády a ve školce se cítím dobře.

Možná to budeš mít ze začátku podobně. A to je úplně v pořádku.

Tak ahoj ve školce!

💡Tip pro rodiče: Adaptace je cesta, ne závod. Každé dítě potřebuje jiný čas, aby si na nové prostředí zvyklo. Dodržujte své sliby, mluvte s dítětem pravdivě a dejte mu najevo, že věříte, že to společně zvládnete. Děti velmi dobře vnímají emoce dospělých – když z vás cítí klid a jistotu, snáze je najdou i samy.